SLUNEČNÍ SOUSTAVA

je planetární systém hvězdy známé pod názvem Slunce, ve kterém se nachází naše domovská planeta Země. Systém tvoří především 8 planet, 5 trpasličích planet, přes 150 měsíců planet především u Jupiter, Saturnu, Uranu a Neptuna a další menší tělesa jako planetky, komety, meteoridy apod.

Vznik a vývoj sluneční soustavy

začal podle odhadů někdy před 4,55 až 4,56 miliardami let gravitačním smršťováním malé části obrovského molekulárního mračna. Většina hmoty se soustředila v jeho centru, kde vytvořila Slunce, zatímco zbytek kolem něj vytvořil plochý protoplanetární disk, z něhož pak vznikly planety, jejich měsíce, planetky a další tělesa. Tento v současnosti široce přijímaný model, známý jako mlhovinová hypotéza, byl poprvé popsán v 18. století Emanuelem Swedenborgem,Immanuelem Kantem a Pierrem Simonem de Laplace. Studiem následujícího vývoje sluneční soustavy se zabývali vědci nejrůznějších disciplín, zejména astronomie, fyziky, geologie a planetologie. Vytvořené modely musely být s přibývajícími poznatky několikrát upraveny, a to zejména s příchodem kosmického věku v 50. letech a s objevem extrasolárních planet v 90. letech 20. století. Mnohé cizí planetární systémy jsou však natolik odlišné, že při jejich vývoji musely hrát roli i jiné procesy, než při formování sluneční soustavy. Sluneční soustava se od svého vzniku vyvíjí neustále. Z prachoplynových disků kolem planet vzniklo mnoho měsíců, jiné se pravděpodobně vytvořily nezávisle a planety je později zachytily svou gravitací. Další, jako například Měsíc obíhající kolem Země, mohou být výsledkem obrovských kolizí. Oběžné dráhy planet se také často měnily a planety si vyměňovaly i svá místa v soustavě. Na vývoji sluneční soustavy v jejích počátcích se zřejmě do velké míry podílela právě tato planetární migrace. V průběhu příštích 5 miliard let se Slunce ochladí, mnohokrát zvětší svůj objem a stane serudým obrem, který pak odvrhne své vnější vrstvy, a vytvoří tak planetární mlhovinu. Zbytek Slunce se promění v bílého trpaslíka. Ve velmi vzdálené budoucnosti ho pak gravitace míjejících hvězd připraví o jeho planety. Některé mohou být zničeny, jiné vymrštěny do mezihvězdného prostoru, a Slunce tak během biliardy (10¹⁵) let zůstane bez jakýchkoliv oběžnic.

     Emanuel Swedenborg                Immanuel Kant               Pierre Simon de Laplace

Emanuel Swedenborg (29.ledna 1688 Stockholm - 29.března 1772 Londýn) švédský vědec, vynálezce, teolog a mystik, autor mnoha latinských spisů. Swedenborg pocházel ze zámožné těžařské rodiny, jeho otec Jesper Swedberg byl luteránský biskup a profesor teologie, ovlivněný pietismem a mystikou. Emanuel vystudoval teologii v Uppsale a roku 1710 se vydal na velkou cestu po Evropě, jež skončila čtyřletým pobytem v Londýně. 1716 se stal asesorem Královské horní rady, se svým švagrem, chemikem E. Berzeliem vydával v latině časopis "Severský vynálezce" (Daedalus hyperborealis) a vyznamenal se řadou vynálezů, mimo jiné návrhem ponorky a létacího stroje. Za jeho rozmanité spisy o metalurgii, matematice, pohybu planet, o mincích a o přílivu a odlivu ho královna roku 1719 povýšila do šlechtického stavu s přídomkem Swedenborg. V následujících letech procestoval německé, rakouské i české doly, vydal 1734 třídílné Opera philosophica et mineralogica a po dalších cestách po Německu, Francii, Itálii a Anglii roku 1745 rovněž třísvazkové Regnum animale. Následovaly dva svazky „O úctě a lásce k Bohu“, kde svůj systém přírodní filosofie rozšířil i na člověka. Roku 1747 se vzdal svého úřadu, žil z královské penze a věnoval se výhradně náboženské spekulaci, protože byl přesvědčen o mimořádném poslání založit novou církev, která by se vyhnula omylům těch předchozích. Odvolával se přitom jak na biblickou knihu Zjevení Janova, tak i na svá vlastní zjevení a vnuknutí. Jeho knihy zaujaly Immanuela Kanta natolik, že proti Swedenborgovi napsal spis „Sny duchařovy“ 1766 a o jeho Nebeských tajemstvích řekl, že jsou to čtyři svazky plné nesmyslů.

Immanuel Kant 22.dubna 1724 Královec - 12. února 1804 Královec - německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z představitelů osvícenství. JehoKritikou čistého rozumu začíná nové pojetí filosofie, zejména v epistemologii (teorii poznání) a v etice. Kant významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filosofy 19.století a novější filosofii vůbec. Kant se narodil jako čtvrté dítě ve zbožné pietistické rodině drobného řemeslníka a celý život prožil v okolí Královce ve východním Prusku; z jeho osmi sourozenců se však jen čtyři dožili dospělého věku. Byl drobné až neduživé postavy, byl však velmi společenský a sám na sebe poměrně přísný. Od roku 1740 studoval na zdejší univerzitě filosofii, přírodní vědy a matematiku. Roku 1746 mu zemřel otec a univerzita odmítla jeho disertační práci, takže se řadu let živil jako vychovatel v okolí Královce. Po návratu na univerzitu vydal práci o „Obecných dějinách přírody a teorii oblohy“ 1755 a téhož roku se habilitoval spisem „O prvních zásadách metafyzického poznání“. Přednášel logiku, morální filosofii a metafyziku a jako úvod ke studiu filosofie fyziku, geografii a antropologii. V následujících letech odmítl několik pozvání na různé univerzity, až se roku 1770 stal profesorem logiky a metafysiky v Královci, kde byl pak dvakrát rektorem. 1787 byl přijat do Pruské akademie věd, v posledním období života měl však značné nesnáze s pruskou cenzurou. Kant se řídil přesným denním rozvrhem: vstával v pět hodin, dopoledne přednášel, k obědu často zval hosty a odpoledne chodil na procházku po známé „Cestě filosofů“. Pokud se ale líčí jako profesorský pedant, je to přehnané. Hrával velmi dobře karty i kulečník a ve společnosti byl velice oblíbený, zejména jako skvělý vypravěč. Také na jeho přednášky vzpomínali jeho žáci s nadšením: Kant byl vtipný a hlavně vedl své posluchače k samostatnému myšlení. Dožil se téměř 80 let a byl pohřben ve dnes zničeném Královeckém dómu.

Pierre Simon de Laplace, 23.března 1749 - 5.března 1827 - francouzský matematik, fyzi, astronom a politik; člen Francouzské akademie věd, královské společnosti v Londýně a Komise pro míry a váhy. Laplace je právem považován za jednoho z největších vědců vůbec. Zanechal monumentální dílo již svým rozsahem. Zabýval se matematickou analýzou, teorií pravděpodobnosti, nebeskou mechanikou, terorií potenciálu, zavedl pojem Laplaceovy transformace, užil tzv. Laplaceův operátor (v parciaální diferenciální rovnici pro potenciál silového pole). Je autorem teorie o vzniku sluneční soustavy z rotující mlhoviny ( Kantova-Laplaceova teorie) a mnoha dalších teorií a metod s mnoha aplikacemi. Laplace je také více, než mnoho jiných velikánů vědy, spojován se zakořeněnými pověrami a názory, které nikdy prokazatelně nehlásal. Je zejména často zcela neprávem považován za naivního propagátora představy absolutně deterministického vesmíru, analogického kolosálnímu hodinovému stroji, který by po zadání všech rovnic a počátečnícu podmínek všech částic ve vesmíru umožňoval absolutně přesně předvídat budoucnost. Jde však o pouhou tradovanou pověru. Pozorné studium originálních prací Laplaceho však ukazuje, že tento vědec zastával názor právě opačný a byl propagátorem pravděpodobnostně chápané a zcela moderní formy determinismu. Jako chlapec se Laplace dostal do vojenské školy. Tam projevil tak mimořádné matematické nadání, že byl v šestnácti přijat na univerzitu v Caen. O dva roky později odjel do Paříže a přál si poznat fyzika a matematika d´Alemberta. Tento vědec ale nemínil marnit čas na nějakého mladíka a Laplace vůbec nepřijal. Teprve když mu Laplace poslal svou teorii o mechanice, poznal vědec, že Laplace má velký talent. Přijal ho a zařídil mu místo profesora matematiky na vysoké škole. V 80-tých letech 18.stoletíí se mu podařilo vyřešit jeden z tehdy nejožehavějších teoretických problémů - stabilitu sluneční soustavy. Astronomové už dlouho zjišťovali posuny v drahách planet, které se nepodařilo s pomocí Newtonova gravitačního zákona vysvětlit. Laplace vyvinul v roce 1784 novou metodu pro výpočet pohybu planet a dokázal, že dráhy planet jsou v souladu s newtonovskou mechanikou. Jeho analýza planetárního pohybu zůstala ještě dlouho nepřekonatelným vzorem. K nejznámějším Laplaceovým úspěchům patří jeho teorie o vzniku sluneční soustavy. Navázal na Kantovy úvahy z roku 1754 a dal jim přesnou fyzikální i matematickou podobu: Sluneční soustava vznikla z původního mraku chladného prachu a plynu, který se gravitačním zhuštěním zahřál a roztočil. Planety se zrodily z odtrženého pásu žhavého plynu. Předpověděl i existenci černých děr, když roku 1796 vyslovil hypotézu, že existují tak masivní hvězdy, že je nedokáže opustit světlo.